Máte pravdu, že když mě nadřízený někdy za něco pochválí, mám potom u budoucích úkolů mnohem větší snahu, abych ho nezklamal. Takže pozitivní motivace funguje perfektně.

Ale proč častěji kritizujeme než chválíme? Nedávno jsme s přítelkyní na podobné téma vedli debatu a já jí řekl, že mi jde snadněji u lidí najít a pojmenovat negativní vlastnosti než ty pozitivní. Když se mě zeptala proč, tak jsem se zamyslel a dokonce jsem na to přišel. Spoustu těch pozitivních vlastností prostě považuji za standard slušného člověka, takže abych nějakou tu pozitivní vlastnost vyzdvihl, musel by v ní daný jedince opravdu hodně vynikat. Kdežto u těch negativních stačí málo, abych je zaregistroval. A myslím si, že tak to možná může fungovat i u toho chválení. Očekává se, že zaměstnanec bude plnit svou práci a pokud ji neplní extrémně dobře, nikdo ho za ni chválit nebude. Už se ale od něj neočekává, že během toho plnění bude dělat chyby a proto i ta sebemenší chyby vzbudí reakci.

Výborná úvaha, pane Wagnere, souhlasím s Vámi. Mnoho věcí je považováno za standard. Bohužel. Ono je nám to ale dáno od přírody. Náš mozek po dobu vývoje našich předků zajišťoval, abychom přežili a nestali se něčí večeří. Jeho hlavním úkolem je tedy chránit náš život, zaručit naše přežití. To činí i nyní tím, že je zaměřen na hrozbu, na negativní a jakkoliv ohrožující vjemy. Proto je všichni ne zcela vědomě vnímáme mnohem více než ty positivní. Dá se s tím ale vědomě pracovat. Vědomě se soustředit na positiva. Děkuji Vám za komentář, pane Wagnere. Mějte příjemný den.